Když jsem čekala své první miminko, ani ve snu mě nenapadla možnost, že bych neporodila přirozenou cestou. Nemohla jsem se dočkat, až zažiji ten prvotní pocit totální záplavy hormonů a nekonečného štěstí. Těšila jsem se, jak si užijeme ty nejdůležitější první okamžiky, během kterých vzniká citová vazba mezi maminkou a miminkem.
Jenže zhruba od poloviny těhotenství se moje holčička otočila hlavičkou nahoru a už tak zůstala. Právě konec pánevní byl indikací k císařskému řezu. Byla jsem zklamaná, nervózní, ale důvěřovala jsem lékařům. Sekce probíhala v částečně narkóze, protože jsem holčičku chtěla hned vidět. Manžel byl na moje přání u porodu a jsem za to nesmírně ráda, protože také u císařského řezu může být doprovod velkou oporou. Při sekci jsem si bohužel zažila opravdu peklo, navíc malou jsem téměř neviděla, ale to nejhorší mě teprve čekalo. Holčička se narodila zdravá a krásná a já byla po fyzické stránce také relativně v pořádku. Avšak psychicky jsem na tom byla velmi špatně. Separace od mojí holčičky a hormony udělaly své. Měla jsem tolik vysněné zdravé miminko, navíc holčičku, kterou jsem si moc přála, ale já jsem nic necítila… žádná záplava nekonečného štěstí a lásky se nekonala. Byla jsem zklamaná. Ze sebe, ze svého těla, které nedokázalo porodit přirozeně. Cítila jsem obrovský pocit selhání. Stále jsem plakala a moje holčička také, protože to všechno ze mě cítila. K dceři jsem si dlouho hledala cestu a dodnes když si na ty první měsíce vzpomenu, je mi smutno. Po čase všechny mateřské city naskočily, ale já v sobě stále nosila pocit selhání.
Druhé dítě jsme chtěly a já byla odhodlaná udělat vše pro to, abych miminko tentokrát přivedla na svět “normálně”. Věděla jsem, že hlava dělá hodně, takže jsem se “nastavila” na spontánní porod. Miminko bylo otočené správně a tak jsem věřila tomu, že se to tentokrát povede. Připravovala jsem porodní cesty i svou psychiku. V porodnici jsem v posledním měsíci absolvovala ultrazvuk, na kterém se kontroloval stav a tloušťka jizvy z předchozího císaře. Na základě vyšetření znělo rozhodnutí lékaře jasně: “doporučuji udělat opět sekci, protože jizva je v jednom bodě velmi tenká”. Když jsem to slyšela, rozplakala jsem se už v ordinaci. Nemohla jsem tomu uvěřit, pociťovala jsem hroznou nespravedlnost a vztek, které následoval ohromný strach a úzkost. Důvod byl prostý - už jsem věděla, co mě všechno čeká. Bála jsem se jednak samotné operace a také toho, co by mohlo opět následovat ve vztahu k děťátku. Obavy byly opravdu velké a tak jsem zvažovala celkovou narkózu, abych si neprožila to samé jako u prvního císaře. Okolnosti ale tomu chtěly jinak a já byla opět v částečné narkóze. Do poslední chvíle jsem se klepala jako ratlík, než jsem přestala cítit spodek. Tentokrát však byla všechno jiné. Mého chlapečka mi ukázali hned po vyndání. Pak ho rychle zabalili do zavinovačky a položili mi ho přes rameno k mojí hlavě. Dala jsem mu pusinku a cítila tu nejkrásnější vůni na světě - vůni novorozeného miminka, mého miminka. A mě v tu chvíli zaplavil pocit neskutečného štěstí a lásky. Chtělo se mi křičet radostí. Bylo to přesně to, co jsem u prvního porodu tak moc postrádala. Je až k nevíře, co všechno dokážou udělat první minuty/hodiny po porodu. To, co jsem tentokrát zažila už na operačním sále mi dodalo ohromnou sílu na rekonvalescenci a hojení druhé rány na břiše. Byla jsem rozhodnutá vše zvládnout, můj chlapeček mi v tom pomohl. Díky pozitivnímu myšlení jsem se i mnohem rychleji hojila fyzicky oproti první sekci.
Nevěřila jsem, že by císařský řez mohl dopadnout i takto a že by se při něm dalo zažít něco takového. Nevěřila jsem, že dnes budu moci říct, že mě druhý císařský řez zahojil ránu na duši z prvního porodu. I když mě stále mrzí, že jsem neměla možnost zažít přirozený porod, už necítím pocity selhání. Jsem hrdá císařovna. A chtěla bych všem maminkám, které přivedly své miminko na svět sekcí nebo je to teprve čeká říct, že nejsou rozbité, jejich tělo je nezradilo a že jako mámy neselhaly. A především pak, že své miminko PORODILY.
Každá maminka je hrdinka bez ohledu na to, jakou cestu na svět si její miminko zvolí.
S láskou pro vás napsala Michaela (@mommydays.cz)
Michaela je maminka na mateřské dovolené. Je jí 28 let a má dvě úžasné děti - Emičku (3 roky) a Tobiáška (6 měsíců). Role maminky ji neskutečně naplňuje a momentálně je péče o rodinu jejím hlavním vyžitím.
Inspirujte se více na jejím Instagramu: www.instagram.com/mommydays.cz/
HLEDÁME MAMINKY S PŘÍBĚHEM!
Inspirujte a motivujte ostatní maminky svým zajímavým příběhem. Hledáme maminky, které by se rády podělily o své zkušenosti, tipy a příběhy. Vaše příběhy budeme pravidelně sdílet na našem novém Babydeco BLOGU a také na našem Instagramu.
Kontaktujte nás na info@babydeco.cz nebo do zprávy na našem Babydeco Instagramu. Budeme se na Vaše zprávy těšit!
S láskou,
Vaše Babydeco