Maminka Kačka inspiruje: "Těžké začátky, šťastné pokračování"

Otěhotněla jsem. Spíš neplánovaně, ale rozhodně chtěně. Tedy alespoň z mé strany. Ač parter věděl, že miminko chci, ač to byl on, kdo byl proti antikoncepci, věděla jsem, že o dětech přesvědčený není.

Bylo mi čtyřiatřiceti a vnitřně jsem cítila, že už není nač čekat. Stabilní zaměstnání, nový dům se dvěma dětskými pokoji. Byl čas. Těšila jsem se na to, že budu čekat miminko. Ale co dál? Neuměla jsem si představit, že budu máma! Že budu v noci vstávat, kojit, starat se o plačící miminko, učit dítě na nočník… Přišlo mi to všechno tak nereálné. Nejdřív jsem ale musela zvládnout říct příteli o tom, že budeme tři.

Když jsem zjistila, že jsem v tom, byla jsem už ve třetím měsíci. Menstruaci jsem od vysazení antikoncepce neměla úplně typickou, krvácení se dostavovalo pravidelně. Neměla jsem důvod mít podezření. A že mi přestala chutnat káva? A že mi smrděl odpadkový koš? To byly indicie opravdu jen nenápadné.

Od chvíle, kdy mi doktor řekl, že jsem ve 12. týdnu, jsem jen brečela. V takovém stavu mě doma našel přítel a jeho první reakce byla úžasná, vstřícná, maximálně mě podpořil. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Jenže jeho podpora neměla dlouhého trvání a během pár hodin mu došlo, že se nám asi trošku změní svět. Docházelo to i mně, ale já byla po celé těhotenství (a jsem i nyní) v takovém zvláštním rozpoložení, že jsem si překážky a problémy nepřipouštěla. Asi jsem rychle najela do módu „matka“. Do stejného módu najelo i moje tělo a přes věk, který můj gynekolog pravidelně označoval za vyšší pro první dítě, jsem prožila těhotenství bez větších problémů. 

Horší byla moje psychika. Nejprve jsem měla potíže s testem na těhotenskou cukrovku, během těhotenství jsem také několikrát více krvácela. Ale hlavně jsem byla v nepohodě doma. S přítelem jsme o miminku téměř nehovořili. Netěšil se, nebyl rád a já to cítila. Sice jsem viděla, že se ke mně snaží chovat hezky, ale zároveň jsem viděla, že myšlenku na rodinu nepřijal. Miminko ho prostě nezajímalo. Neprožili jsme spolu takové ty krásné chvíle při těhotenském focení, vybírání jména nebo oznamování šťastné noviny okolí. Bylo mi z toho neuvěřitelně smutno, ač jsem se snažila nenechat to na sebe působit. Jenže tohle člověk přejde jen těžko. Do porodnice jsem jela s nevyplněným formulářem na jméno, protože jsme se nedohodli. Vlastně jsme ani neměli snahu o tom hovořit.

Druhé, o čem se nemluvilo, byla svatba. Pro mě byla jediná přípustná varianta: miminko v manželství. Nechtěla jsem se jmenovat jinak než mé dítě, proto jsem byla nakonec odhodlaná změnit si za tisíc korun příjmení. Naštěstí to nebylo třeba a celé tři týdny před narozením miminka jsme maličkou svatbou u nás doma ve čtyřech lidech problém vyřešili. Pro mé okolí často zcela absurdní problém, který jsem řešila – vždyť je tolik nesezdaných párů, které mají děti – pro mě to však bylo hrozně moc důležité. Ulevilo se mi a já se konečně mohla alespoň trochu nadechnout.

Dnes máme dvacetiměsíční holčičku, kterou manžel miluje a ona miluje jeho. Neuvěřitelně moc. Na to, co bylo, nemyslím, ale když se ohlédnu zpět, třeba teď, při psaní svých vzpomínek, píchne mě u srdce, protože si připadám okradená.

S láskou pro Vás napsala Kačka (@prekvapenamatka)

 


HLEDÁME MAMINKY S PŘÍBĚHEM!

Inspirujte a motivujte ostatní maminky svým zajímavým příběhem. Hledáme maminky, které by se rády podělily o své zkušenosti, tipy a příběhy. Vaše příběhy budeme pravidelně sdílet na našem novém Babydeco BLOGU a také na našem Instagramu.

Kontaktujte nás na info@babydeco.cz nebo do zprávy na našem Babydeco Instagramu. Budeme se na Vaše zprávy těšit!

S láskou,

Vaše Babydeco

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení