Jedu autobusem, bolí mě břicho, jsem unavená, ale plná zážitků. Byla jsem na týdenním poznávacím zájezdě po Francii a svět je vážně krásnej. Musím víc šetřit a začít víc cestovat…. Moje tělo mě v autobuse nezradilo a menstruaci odložilo, jsem mu vděčná, ale záda bolí, už je to na spadnutí. Vlastně až skoro při přejezdu hranic mě napadlo, že bych také mohla být těhotná a absence menstruace nemusí být pouze reakcí na cestování a změny. Začínám být nervózní, brufen si radši nevezmu a přemýšlím co by kdyby….
Po povinném setkání s rodinou a líčení zážitků běžím do lékárny: těhotenský test, prosím.
Tuhle chvilku jsem si představovala v duchu kolikrát, jak u toho budeme OBA, až jednou BUDEME PLÁNOVAT rodinu s nějakým TÍM PRAVÝM.
Odemykám dveře, boty nechám na nohách a letím na toaletu. Rychle si přečtu návod a hlavně výsledné čárky, jasně druhá se objeví hned a od 10 minut popřípadě i ta první. Čůrám na tyčinku ta nasává tekutinu a blíží se k čárkovacímu úseku. První čárka se barví a vzápětí ta druhá. DOPRDELE!
Nemusím čekat ani 5, ani 10 minut. Nemusím čekat vůbec - výsledek je jasný a nemilosrdný. Chce se mi zvracet, nemůžu dýchat, umývám se a chodím po bytě. Buší mi srdce, brečím a volám MU. Děsí se v telefonu mého zoufalství a když nekompromisně řeknu: přijď, jsem těhotná, vzápětí klepe na dveře. Zkrátím to. Od té doby jsem ho už neviděla. Dítě nechtěl. Já vlastně taky ne. Měnila jsem zaměstnání, chtěla cestovat, poznat nové lidi a partnera, se kterým budeme chtít rodinu oba. Jenže znáte to, člověk míní, život…..
První dny mám jako v transu. Střídavě 100% vím, že si dítě nenechám a vzápětí vím, že na potrat nikdy nepůjdu. Je mi 27. Mám vysokou školu, auto, zařízený byt. Tak najít nějaký důvod, proč jít na potrat. No nebudeme mít očividně tatínka, ale přišlo mi to jako malý důvod. Co na to řekne rodina, okolí. Svobodná matka, sice nejsou 60léta, ale ocejchovaná si přijdu stejnak. Běhna. Neví snad, jak se používá antikoncepce? Jasně, že vím. NIKDY! Opakuji NIKDY nespoléhejte na neplodné dny, nebo se nenechte uchlácholit, že druhý den po MS jste neplodná. Očividně jsem plodná asi pořád.
14tt jsem na koncertě a poslední hraje Pepa Vojtek. Je boží a já přemýšlím, že když to bude kluk, bude to Pepa ☺ cucám limču a jdu spát asi v půl hodiny po půlnoci. Za chvilku vstávám na „malou“. Už jsem zvyklá, snad si tohle sedne a měchýř se uklidní. Jenže něco je jinak. Utírám sytě červenou krev a vím, že je něco sakra špatně. Strašně se bojím. Oblékám se, beru klíčky od auta a jedu do nemocnice. Sama. Takhle to teď bude totiž. Na všechno sami. Jen já a ten prcek. Jestli to zvládne, jestli tam vydrží. V duchu se mu tisíckrát omlouvám, že jsem ho nechtěla, že ho moc miluju a ať tam vydrží. Že ho moc chci a bez něj budu ztracená. Hlavně ať je v pořádku a já už přece na 100000% vím, že ho chci!
V nemocnici ležím asi týden. Hematom v děloze, ale plod vydržel a já? Jsem šťastná. Tam se to stalo, od té doby na mně můžete dříví štípat, nic mě nerozhodí. Jsem jen já a ten malej, co mi roste v bříšku. Jen na něm záleží.
Postupně si zvykám na samotu. Je ti špatně? Máš virózu? Máš střevní virózu? Poraď si. Musíš vstát a dolézt do lékárny. Musíš si jít nakoupit. Natankovat. Nakoupit výbavičku. Ano rodina ti pomůže, ale jste jen vy dva a ty na to budeš sama. Nikdy jsem nelitovala, ale kolikrát mi bylo opravdu ouvej. Porod nebyl lehký, byl předčasně vyvolávaný, protože si můj chlapeček hodil mašli už v břiše pupeční šňůrou. Rodila jsem tři dny, po boku s kamarádkou, a když se konečně malý narodil, vzali mi ho hned na JIP. Po týdnu nás pustili a já nikdy nezapomenu, jak jsem s ním procházela místnost po místnosti a ukazovala mu, kde bydlíme, kde spíme, jíme, kde je to jen naše. Byla jsem tak šťastná, že bych se mohla štěstím snad i zbláznit. Přišli zuby, prdy, nemoci, teploty. Přišlo všechno, co vás napadne. Ale nikdy bych se nerozhodla jinak. Když jsem viděla šťastné rodiny mých přátel - celé rodiny - plakala jsem večer do polštáře. Proč já tohle nedokážu, proč jsme sami. Prsa jsem měla nejhezčí v životě a nikdo je nevidí ☺ syn byl zlatý, usměvavé dítě, každý ho miloval. Nespoléhat se na nikoho, najít si práci, abych sama byla schopna postarat se, odvést přivést ze školky... To byl můj plán.
10 měsíců nekonečně mateřské lásky. A víte, co přišlo pak? Přišel na víno kamarád a už neodešel. Je s námi 10let a já konečně můžu říct, že jsem to dokázala. Založit tu rodinu. Nejsme rodina z reklamy. Taky někdy křičím, kluk zlobí, manžel nepomáhá, ale to vše k tomu patří. Pak v neděli ráno všichni ležíme v posteli a já jsem ten nejšťastnější člověk na světe. Vždycky si věřte, že to zvládnete a ono to tak bude…
„Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.“
— John Lennon britský hudebník 1940 - 1980
S láskou pro Vás napsala maminka Štěpánka (@stepankahalouzkova)
HLEDÁME MAMINKY S PŘÍBĚHEM!
Inspirujte a motivujte ostatní maminky svým zajímavým příběhem. Hledáme maminky, které by se rády podělily o své zkušenosti, tipy a příběhy. Vaše příběhy budeme pravidelně sdílet na našem novém Babydeco BLOGU a také na našem Instagramu.
Kontaktujte nás na info@babydeco.cz nebo do zprávy na našem Babydeco Instagramu. Budeme se na Vaše zprávy těšit!
S láskou,
Vaše Babydeco