Přijetí mladšího sourozence

Uvědomuji si, že jsou rodiny, kde žijí děti i s menším či větším věkovým rozdílem než 18 měsíců, že děti mají různé povahy a přijetí sourozence prožívají jinak, ale tohle je moje, naše, zkušenost a takhle jsme to "zvládli" my.

Jmenuji se Nella Maslák, je mi 28 let a mám dvě děti - Miu (26m) a Matea (8m). Na Miu jsme s manželem nějakou dobu čekali. Měli jsme jasno, že pro ni chceme sourozence a řekli si, že tomu necháme volný průběh a tak nějak předpokládali, že na druhé budeme zase chvíli čekat. K velkému překvapení jsem ale otěhotněla prakticky hned. Mie bylo asi 8-9 měsíců.

V hlavě jsem to ale měla nastavené tak, že jsem nikdy nechtěla, aby Miu sourozenec nějak omezil, nebo aby to alespoň nepociťovala a brala ho pozitivně. Nebyla do té doby hlídaná, myslím třeba prarodiči. Ona nechtěla, nenesla to dobře, byla se mnou prostě 24/7 a i když to okolí i rodina nechápaly, nechtěla jsem to v tu chvíli měnit. Nechtěla jsem, aby to vnímala tak, že přijde někdo nový a něco se změní k horšímu, nebo že ona se dostává na druhou kolej. Nepřesunula jsem jí do vlastního pokojíčku, nevzala dudlík, nenutila na nočník. Kdyby měla Mia věk na školku, odložila bych to. Nedělala jsem zkrátka žádné změny. Připravovala jsem ji na sourozence, brala jí s sebou na ultrazvuky, říkala jen pozitivní věci, které nastanou, až se jí brácha narodí a ona mi sama od sebe začala mazat břicho, tulit se k němu, poslouchat ho, pusinkovat a já věřila, že to bude dobrý. Kolikrát jsem přemýšlela, když už jsem byla utahaná a nebo mi lékař řekl, že se musím šetřit, jestli jí přece jen nenechám hlídat, abych si odpočinula. Čelila jsem i určitému nátlaku okolí, aby tomu tak bylo, ale měla jsem svou hlavu a doufala, že dělám správně. 

Když se Mie narodil brácha Mateo, bylo jí přesně 18 měsíců. Ze začátku jsem myslela, že se roztrhám, aby děti dostaly všechno a hlavně hned. Vlastně jsem občas obědvala s Miou, krmila jí, u toho kojila Matea, pak ji vyndávala ze židličky a myla, zatímco jsem stále kojila... Začátky byly celkem náročné, zvlášť když Mateo měl pořád něco – predilekce, Vojtova metoda, moučnivka, ucpaný oční kanálek, reflux, jako správný kluk klasicky prdíky a určitě jsem raději některé věci už zapomněla...  Ale překvapivě vůbec to nebylo náročné pro Miu, naopak, bráchu utěšovala, chodili jsme spolu všichni na rehabilitace, na pediatrii, na oční... Ale taky samozřejmě za zábavou. Mia měla rozchozený cvičící kroužek s rodiči a aby jí to nelimitovalo, chodila jsem dál s ní a když manžel nemohl jít s námi, měla jsem Matea v nosítku. Všude jsem je zkrátka tahala společně. Začala jsem vnímat, že nemusí mít oba všechno a hlavně hned, že se navzájem neberou vůbec negativně a tak jsem si to i já srovnala v hlavě a věci si sedly. Chtělo to jen trochu logistiky a uvědomění. 

Mia bráchu přijala úplně skvěle. Dovolila jsem jí se o něj starat a jen jsem to trochu, no trochu víc, ale vždy v klidu, korigovala, přece jenom bylo jí 18 měsíců a jasně, že ho občas nemotorně zalehla, hladila víc, než novorozenec snese, byla na něj hrrr, chtěla ho tahat a tak, ale taky mu dávala dudlík, objetí, pusy a co bylo více než žádoucí, začala být i více samostatná. Chtěla se starat, chtěla být velká ségra. Sama. Ne protože musí. Začala jíst sama, odplenkovala se ve dne i v noci, učila se oblékat a obouvat, začala víc mluvit. Prarodičům jsem řekla, že když budou chtít Miu ven, dostanou prostě balíček 2v1 i s Mateem, že budou chodit spolu. Aspoň teď ze začátku. Najednou ten čas beze mě a manžela brala Mia lépe. Byla totiž se svým bráchou. K mému překvapení mi pak moje mamka sama řekla, že jsem to vlastně udělala skvěle, i když to bylo na úkor mého a vlastně i manžela pohodlí a i když si mysleli, že jim Miu nechci půjčovat, že pochopila proč.

Každá máma by si měla sama říct, co a jak chce a najít vnitřní sílu si to prosadit a nepodléhat "nátlaku" a nepochopení. Ať se to týká čehokoliv. Přece každá víme, nebo doufáme, že děláme, co je pro ně nejlepší. Nemyslím si, že jsem všechno udělala správně a že je to jediná správná cesta, to určitě ne, ale u nás to prostě klaplo. Stačilo praktikovat přístup “žádné změny pro starší“ Miu, protože příchod sourozence je i tak velká změna, a netlačit. Je normální mít obavy z druhého dítěte, trochu v tom plavat, chybovat, ale důležité je mít odhodlání a snahu to dětem ulehčit. 

U nás to teď funguje tak, že co dělá jeden, dělá i druhý. Takže pokud nějaký kroužek, tak pro oba. Plave Mia, plave Mateo, takže já plavu zkrátka dvakrát týdně. Není ale větší odměny než vidět, jak se mají rádi, jak nežárlí, jak si spolu hrají a řeší si svoje spory. Vlastně první, co Mia řekne po probuzení je "bráko, kde si?" a Mateo na ní hned vytasí úsměv. A to je nejvíc!

S láskou napsala Nella (@nella_maslak)

 


HLEDÁME MAMINKY S PŘÍBĚHEM!

Inspirujte a motivujte ostatní maminky svým zajímavým příběhem. Hledáme maminky, které by se rády podělily o své zkušenosti, tipy a příběhy. Vaše příběhy budeme pravidelně sdílet na našem novém Babydeco BLOGU a také na našem Instagramu.

Kontaktujte nás na info@babydeco.cz nebo do zprávy na našem Babydeco Instagramu. Budeme se na Vaše zprávy těšit!

S láskou,

Vaše Babydeco

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení