Svůj příběh věnuji všem ženám, které ztratily naději.
Jmenuji se Monika a před lety jsem onemocněla, nemoc měla rychlý spád a já putovala od doktora k dalšímu, nakonec jsem ale skončila v nemocnici za 5 min 12. Doslova mi hrozila otrava krve a následná smrt. Byla to noční můra a bylo to opravdu vážné, museli mi vzít pravou stranu ženských orgánů a část levého vaječníku. Po přesunutí z JIPu na normální pokoj mi lékaři vysvětlili, že se snažili zachránit levou stranu, abych mohla mít děti, bylo mi 24, děti jsem si přála. Také mi řekli, že by bylo dobré mít děti nejlépe hned, že později už by to nemuselo vyjít. Byla to pořádná facka, neměla jsem v té době ani přítele. Po Vánocích a zotavování u rodičů na Moravě jsem se vrátila zpět do svého bytu v Praze, potřebovala jsem být sama. Když pominu nával hormonů, které se tím zákrokem splašily, řekla bych, že jsem se utápěla v sebelítosti, uzavřela jsem se do sebe a další dva měsíce se zotavovala po svém.
Jednoho dne jsem se probudila a řekla si, že už s tím musím přestat, nemůžu takhle žít. I když jsem byla sama, byla naděje, že všechno dobře dopadne, vždycky přece je ne? Po Novém roce jsem se začala připravovat na státnice a učila se jako o život, to člověk zapomene na všední starosti. Těsně před zkouškami jsem si řekla, že bych měla vyrazit někam ven, bylo už pozdě večer a moji přátelé byli pryč z města. Sedla jsem do tramvaje a jela přes celé město do baru, kde pracoval můj kamarád. Budu se snažit být stručná :) Ten večer mě seznámil se svým kamarádem Davidem a bylo to přesně tak, jak to bývá v těch praštěných filmech o lásce, přeskočila jiskra, vlastně víc než to. Nějakou dobu jsme si psali a po zkouškách mě pozval na rande. Celou dobu jsem k němu byla upřímná a na rovinu jsem mu řekla, co mi sdělili v nemocnici. Nezalekl se, řekl, že to necháme osudu.
Po čase jsme spolu začali bydlet a jeli na naši první společnou dovolenou. Asi už tušíte, že po návratu nás čekalo pořádné překvapení v podobě dvou čárek na těhotenském testu. A tak jsme se stali rodiči naší první dcerky Elišky. Byla jsem šťastná za to, že ji máme. Přesto, že byla z dvojčátek jediná, která to v bříšku vybojovala až dokonce. Byli jsme pyšní rodiče a věděli jsme, že je to možná náš jediný zázrak. Během dalších tří let jsme se stěhovali, starali se o ni a jeden o druhého, prostě normální rodinný život. Už se schylovalo ke konci rodičovské ,,dovolené,, a já měla dostat zpátky svou práci na škole, kde jsem předtím učila, v tom se náš svět otočil vzhůru nohama podruhé :) A za 9 měsíců přišla na svět naše druhá holčička Laura.
Holky nám dělají radost a jsou to veselé děti. Být mámou je těžké a zároveň to nejhezčí, co se mi mohlo stát. Tímto chci dát naději všem ženám, které se dostanou do situace, kdy i medicína tvrdí, že je malá nebo žádná. Nakonec vždy všechno dobře dopadne a pokud ne, ještě to není konec.
HLEDÁME MAMINKY S PŘÍBĚHEM!
Inspirujte a motivujte ostatní maminky svým zajímavým příběhem. Hledáme maminky, které by se rády podělily o své zkušenosti, tipy a příběhy. Vaše příběhy budeme pravidelně sdílet na našem novém Babydeco BLOGU a také na našem Instagramu.
Kontaktujte nás na info@babydeco.cz nebo do zprávy na našem Babydeco Instagramu. Budeme se na Vaše zprávy těšit!
S láskou,
Vaše Babydeco